Miami

Ze Salt Lake city jsme se přes noc přepravili do Miami. Nejprve přískokový let do Denveru a pak delší do Miami. Cesta proběhla v poho, Jindra skoro pořád spala. V Miami jsme se ocitli kolem šesté ráno místního času a prvně jsme zmrzli na překlimatizovaném letišti (než jsme objevili, že hned před dveřmi je krásných dvacet stupňů (kolik asi tak bude přes den?). Chvíli nám trvalo, než jsme přebalili batohy, nechali část věcí v úschovně a zakoupili lístky na bus. Bus byl dost nacpaný, takže se dvěma batůžky, kočárkem a dítětem (které nesmí být v kočárku) to bylo vcelku komplikované, ale za 40minut jsme přistáli s jedním přestupem před naším hotelem (který byl mimochodem rozumně levný a docela slušný) v severní části Miami Beach. Další dva dny jsme tedy strávili v Miami, převážně koupáním, flákáním se, procházením se a čekáním na letadlo. Souvislé vyprávění, proto nemá příliš smysl, spíš vám zde shrnu nějaké zajímavé a zásadní poznatky a přidám odkaz na fotky.

Doprava a bydlení

• V Miami funguje slušně hustá a relativně levná síť hromadné dopravy (bus, vlak, metro, metromover), která má samozřejmě pár nevychytávek.
• V buse nemůžete vést dítě v kočárku a kočárek musí být složený (tohle platí i v Durhamu) => pěknej opruz.
• Taxík z letiště na Miami Beach stojí přes $30, autobusem na jeden přestup jedete za $4,35/os nebo si koupíte celodenní pass za $5 (připravte si ale drobné, protože automaty nežerou český karty)
• Miami Beach je vlastně jiný město než Miami - je vybudováno na bariérových ostrovech na východ od Miami a je to fakt jen pláž a hotely, ale fakt velká pláž a hotely.
• Když hledáte hotel na Miami Beach tak vězte že všechny jsou na pláži nebo jeden blok od pláže (jinam se postavit nedají), tudíž tato informace není moc relevantní k výběru ;-)
• Miami Beach je fakt rušné i v noci, takže pokud nebudete mít luxusní zvukotěsný hotel počítejte s hlukem z ulice
• Busíky jezdí i v noci, jen strašně málo často a jízdní řády moc neexistují

Praktické

• Jih Floridy je v podstatě tropická oblast - jediná v USA. Na jaře je tu ještě docela zima (okolo 100°F přes den pod 80 v noci).
• Sluníčko je zde fakt ostrý - faktor 20 opalovacího krému je fakt málo, nicméně na místě koupíte docela levně i faktor 100
• Ideální je přes poledne a brzké odpoledne spát v hotelu a vyrážet ráno a navečer
• Žlutá vlajka - medium hazard, Fialová - dangerous marine life, Červená - big hazard, přičemž medium hazard už jsou fakt hodně solidní vlny co člověk pěkně pohoupou a odnesou ;-), žraloka jsme ale navzdory nostop vyvěšené fialové neviděli

Jak si to užít

• Pokud chcete klidnou pláž jeďte na sever, pokud hlavu na hlavě jeďte na jih
• Na South Beach a poblíž taky najdete nejvíce obchůdků restaurací a barů a nočních klubů
• Poblíž South Beach je také Art Deco District, který má i docela atmosféru
• Centrum Miami je o ničem, ale za návštěvu stojí Bayside Marketplace - obchůdky, hospůdky, přístaviště výletních lodí a lodiček a večer koncert zdarma
• Aligátora můžete spatřit i v kanálech na Miami Beach
• Pokud jste tu na dýl, určitě se nebudete nudit, v okolí je tisíce atrakcí (Everglades, ZOO, aligátor parky, zábavní parky, akvária, ....), ale připravte si peněženky ;-)

Tak to je z našeho USA vyprávění všechno, gratulujeme, těm co se prokousali až sem a doufám, že naše informace pomohli někomu kdo třeba plánuje nějaké podobné cestování.

Wasatch Mountains a Velké Slané .....

Z národního parku Arches jsme se tedy vlastně dostali až potmě a v plánu byl přejezd s neurčitým cílem Provo canyon - přepodkládali jsme že bude v blízkosti města Provo. Cesta nebyla zas tak dlouhá, ale vcelku úmorná, navíc se trochu zkazilo počasí a tak jsme při přejezdu hor zaznamenali i sněžení a hustou mlhu. Naneštěstí zrovna v tom okamžiku už jsme byli dost unavení na to abychom někde zakempili. Najít silnici do canyonu z města Provo se ukázala velmi obtížné, neboť chyběla patřičná šipka nakonec jsme však uspěli a již dost zničeni jsme zaparkovali na odstavném místě pro nasazování řetězů a rozhodli se spát v autě, než se snažit kempit venku v dešti.

Ráno, už skoro nepršelo, tak jsme vstali, Jindra si na rozcvičku vybrala největší kaluž a bahno v okolí, potom se přesunuli kousek do místního parku, kde jsme si udělali snídani. Deště jsme se nezalekli a zamířili do hor, do parku Wasatch mountain. Silnice se kroutila vzhůru kolem obrovských přehrad a krajina kolem začal vypadat tak nějak evropsky. Vcelku snadno jsme našli info centrum, kde jsme se poradili kam vyrazit na hike a pak jsme si udělali dopolední procházku s výhledem na hory. Počasí se trošku umoudřilo tak bylo moc příjemné. Rozhodli jsme se pokračovat do Park city - horského městečka známého Olympiádou a festivalem nezávislých filmů Sundance. /spěšně jsme parkli na Main street, následovala kochací procházka a pak svezení místním Trolley. Návštěvu jsme zakončili v pizzerri, kde jsme se luxusně přejedli. Pak jsme ještě zaskočili kouknout na poslední jarní sníh, ze kterého měla Jindra velkou radost a následně hurá směr Salt Lake city.

Do SlanoJezerního města to byl kousek, my však mířili o něco víc na západ na Great Salt Dessert (Velká Slaná poušť) navzdory doporučením, že to vlastně vůbec není zajímavý. My jsme pár zajímavostí přeci jen objevili - například po cestě jedou auta před vámi ve vzduchu, na velké slané poušti se také konají pokusy o překonávání rychlostních rekordů no a taky je to velké, bílé a totálně slané a dokonalé placaté (až na ohnutí země). Jindra si ověřila, že velká hrst soli v ústech není tak dobrá jako malá špetka soli na prstíčku a já jsem se pokusil vytvořit pár zajímavých obrázků. S blížícím se večerem jsme popojeli ještě kousek na západ do Nevady a našli si bivak mezi horami na neznámé gravel road.

Ráno jsme se probudili a vcelku rychle zamířili zpět na východ k Salt Lake city. Dokonce tak rychle, že nás na prázdné úplně rovné dálnici vychytal místní policista, že prý 95mph je moc rychle a že nám 75mph (125kmh) limit musí stačit. No moc jsme se raději nepřeli, pokutu jsme nedostali ale warning ano, takže jsme pokračovali raději jen 90mph, abychom policistu nedojeli ;-) Po cestě, jsme si ještě udělali vyhlídku na Great Salt Lake a příštích hodně mil jsme kolem něj jeli, abychom se dostali na Antelope Island s cílem se na místní slané pláži trochu zrelaxovat, před letem do Miami. Tento plán však překazily všudypřítomné hajzl mušky, kterých tu bylo snad  miliardy a štípaly. Azyl jsme našli ve visitor centru, kde byla moc pěkná výstava, vysvětlující všechno možné o Velkém Slaném jezeře, poušti apod. Tak kdo by to nevěděl, tak technicky vzato je to v podstatě moře - to proto, že voda se odsud pryč nedostane jinak než vypařením, čímž pádem se zde usazují minerály a sůl. Slanost jezera v letech velmi kolísá, stejně jako hladina vody. Moc věcí tam nežije, hlavně potvora zvaná brine shrimp, která je ale zase velmi dobře průmyslově zpracovatelná. Na ostrově taky volně žijí bizoni, i když tu nejsou původní, ale vysazení. Taky jsme dva viděli, byli ale hoooodně daleko.


Po návštěvě ostrova, jsme se vydali ještě zkouknout Temple square v Salt Lake city - celkem pěkná záležitost, ale v okolí lovili Mormoni dušičky, což zas tak pěkný nebylo. Na hlavní třídě jsme zaparkovali a skoro hodinu přebalovali náš autosvinčík - domov a pak jsme nabrali kurz na letiště a Miami.

Arches National Park

South and North Windows

Double Arch

Čekal nás další dlouhý přejezd do NP Arches - hojně navštěvovaného parku. Z Monument valley jsme vyrazili odpoledne a po neskutečně rovných silnicích zamířili na sever. Krajina se nepatrně měnila. Pouště přestaly být tak vysušené a kolem se množily křovinaté porosty s cypřiškem a borovicí, vyjímečně bylo vidět i nějaké zavlažované políčko. Projeli jsme okolo národního parku Canyonland, který prý také stojí za vidění, nakoupili zásoby v městečku Moab. V obchoďáku měli mikrovozíky po děti, takže nákup obchodem vezla a dávala do košíku Jindra čímž se nakupování stalo opět o něco zajímavější. Hrozně jí to bavilo. Prohlásila že nutně potřebuje veliké balení KitKatu. Mám podezření, že to bylo spíše jeho červenou barvou, i když čokoláda do ní spadla rychlostí blesku. Kousek za městem byl svah s písečnou dunou a tuna dětí tam jezdila po zadku. Asi místní obdoba sáňkování.

Dojeli jsme k parku, zaplatili vstup a dost nás překvapila cedulka, že kemp je plný (pravda moc jsme o Arches nevěděli, tedy vlastně nic :) když človek zadá Arches do googlu tam mu vyjede mnoho blogů a všechny informují o trvale plném kempu). Vyrazili jsme ke kempu s tím, že bychom se někde mohli vmáčknout, máme přeci pidipřístřech. Krajina byla spíš planina ze které vyčnívaly skupinky nižších a hodně členitých skalek. Po půl hodince jízdy jsme byli zhruba v polovině cesty ke kempu. Změnili jsme názor, protože jsme se dočetli, že lze zase získat permit na volné kempování za pár dolarů. Otočili jsme to zpátky k Ičku. Nu permit získat jde, ale mají pouze vyhrazené zóny, kde se smí spát a vždy je to minimálně míli od cesty. Tak jsme park zase opustili a jeli k doporučeným kempům kousek zpátky podél silnice 128 u Colorada. Jeden jako druhý beznadějně plný, také je prý nutná rezervace až měsíc dopředu. Ten největší měl na druhé straně silnice overflow area, tj, plácek kde je možno stanovat, když je vše plné. Tam jsme se vedle 3 karavanů a několika stanů ubytovali. Všechny tahle kempy byly samoobslužné. Tj. U cedule jsou rezervační lístky, ty si dáte na stanové místo a vhodíte příslušné prachy do připravené pokladničky a bydlíte. 

Vedle jednoho karavanu stálo růžové dětské auto na baterky (taková ta mega 4kolka) a Jindra po ní stále toužebně pokukovala. Nikdo tam nebyl, takže na ní nesměla šahat. Jen co se paní objevila, už neohroženě vyrazila s prohlášením "Jindřiška půjčí auto." Paní to nevadilo a tak se Jindra družila s trochu starším chlapečkem a více starší holčičkou celý podvečer. Jezdili dokola na parkovišti a to jí vydrželo určitě dvě hodiny. My se zatím družili s obyvateli karavanů. Pak našla dětské židličky a přišla se družit také. Oheň se nesměl rozdělávat, ale karavanisti to řešili zajímavým způsobem, táborákem na propanbutan. Prostě plynový sporák na nožičkách na kterém byla keramická imitace polínek. Nu trochu tepla to dávalo, takže jsme nezmrzli, ale výhřevnost proti ohni nic moc. 

Landscape Arch

Broken Arch

Brzy ráno jsme vstali a už před sedmou snídali na na parkovišti u vyhlídky na North a South Windows. Byla hrozná kosa, jedli jsme v autě a na vycházku jsme se rozhodli vyrazit s kočárkem, aby nebyla malé zima. Obešli jsme krátký okruh, pokochali se dalšími oblouky, vynesli několik schodů, a skalek, Jindru moc bavilo hledat "okýnka". Přes parkoviště jsme udělali druhou procházku ke zdvojenému oblouku. Tu Jindra zdatně ťapala sama, ale protože planina byla v zásadě písčitá polopoušť s nějakou tou vegetací tak jsme se daleko nedostaly a dělaly bábovky na cestě.

V druhé půlce dne jsme vyrazili do ďáblovy zahrádky, kde je možné udělat celkem dlouhý okruh kolem kterého je asi osm dalších oblouků. Solidní cesta vedla jen ke třem z nich a končila u největšího - Landscape Arche. Monumentální most. Jindra v kočárku spala a tak to bylo príma, protože jinak dost fičelo. Na písčitých úsecích cesty jsme kočár táhli na provázku, protože se mu moc bořily kolečka. Za Landscape Arch jsme již nešli, protože to bylo celkem po skále, což nebylo s kočárkem ideální.

Vyrazili jsme zpátky, prošli se ještě ke dvěma obloukům cestou - Sand Dune Arch byl zavřený mezi skalami a všude kolem něj obrovské pískoviště, takže naše rychlost pohybu byla fakt malá. V plánu jsme měli ještě výlet asi 5 mil na nejznámější Delicate Arch, který je nejlepší při západu slunce. Doufali jsme, že i přes celodenně zataženou oblohu slunce vykoukne. Kousek od parkoviště byla hlína taková zvláštně nazelenalá. Nikdy jsem to neviděla, jediné co mně napadí je, že to obsahovalo měď. Také jsme krom písku šli přes vyvřelé pole, kde byly v zásadě acháty o velikosti několika tun. Prostě celé achátové skály (Baru - tam by se ti líbilo). Celý ten kopec šla Jindra sama, i když to bylo občas o nervy protože se zastavovala každý metr. Oblouk byl opravdu krásný - jen si tak osamoceně stál na okraji skály, není divu, že ho má Utah na SPZkách, ale fičelo tam tak, že jsme s Jindrou zvolily ústup za skalku a nechali Jirku čekat na to správné fotografické světlo samotného. A přišlo :) Sestup dolů byl už horší, Jindra byla vyřízená, ale přesto odmítala Jirku jako nosiče a jen "maminka". Tak jsme to vyřešili tím, že maminka šla napřed a tím pádem se nést tatínkem nechala. Uvařili jsme večeři a vyrazili na další dlouhý noční přejezd do hor nad Salt Lake City.

Delicate Arch (vlevo dole člověk v životní velikosti)

Monument valley

Naše putování po Grand Canyonu nabralo směr severovýchod k Monument valley. Vyjeli jsme lehce po obědě, Jindra brzy vytuhla, Eva se snažila udělat nějakou práci a na mě zbylo to řízení. Tak jsme si to šinuli Arizonskou pouští lehce nadlimitní rychlostí, jednou za hodinku nějaké to městečko. Celkem překvapující časté cedule upozorňující na záplavy - uprostřed pouště WTF? Cestu nám rozptýlila odbočka na Navajo national monument - zhodnotili jsme že ukojení naší zvědavosti za těch 9mil z cesty stojí a že beztak potřebujem pauzu.

Z Navajo monumentu se vyklubal malý zapadlý národní park, významný tím, že pod převisem v kaňonu se skrývají dvě prastaré pueblo vesničky opuštěné někdy v 15. století - Betatakine a Tsegi. Tak jsme si zde dali větrný pozdní oběd a prošli si krátkou a zajímavou naučnou stezku o tom jak indiáni z omezených pouštních zdrojů dolovali živobytí. Stezka nás dovedla na vyhlídku na vesnici Betatakine. Maličké domečky se tam krčí pod masivním kamenným obloukem - ještě že jsme měli teleobjektiv ;-) Zdatní turisté, což my s Jindrou moc nejsme, se údajně mohou vydat na 5h guided walk dolů k vesnici, což by mohlo být pěkné. Spokojili jsme se i vzhledem k času s krátkou procházkou. Příjemným překvapením byl průvodcovský leták přeložený mimo jiné i do češtiny.

Do dnešního cíle už to nebylo daleko - sotva hodinu jízdu a zanedlouho se na obzoru začali vynořovat povědomé siluety. Povědomé, protože zde bylo natočeno neuvěřitelné množství kovbojek a i jiných filmů. Monument valley je prostě tvář Amerického západu (posuďte na fotkách sami). Měli jsme štěstí a ve večerním světle nafotili aspoň část scenérií. Monument valley není národní park ale je spravováno kmenem Navajo. Zakotvili jsme v nedalekém historickém kempu přes silnici a těšili se na druhý den v údolí. Večer jsme se ještě pokoušeli ulovit místní wifi a pořešit něco v Miami, ale připojení bylo zhruba na úrovni let devadesátých, tak jsme to vzdali.

Bohužel druhý den se zamračilo, což se ukázalo fatální zejména pro kvalitu fotek z údolí. Nicméně i tak jsme si těch 18mil mezi monumenty vcelku užili a koukali jak tele na nový vrata. Mají tu spoustu zajímavých věcí - králika s medvědem, tři sestry, krále na trůnu, totemové pole, písečné duny apod. Skály ačkoliv vypadají různě vlastně vznikají všechny stejně, jenom jsou v různém stadiu rozpadu - takže je docela možné že za pár tisíc let bude z velblouda králík a medvěd a z krále na trůnu tři sestry ;-) Jenom ty pasti na turistovu peněženku zřejmě zůstanou stejné....Krom skal jsme nafotili taky pár pouštních kytiček. Za zmínku stojí, že obyčejný smrtelník se nesmí ke skalám moc přibližovat, protože jsou posvátný, nicméně posvátnost zřejmě trochu ztrácí na důležitosti s útratou $50 za soukromého průvodce, případně s miliony dolarů utracené filmovými štáby ;-). Návštěvu údolí jsme zakončili hodinovým nákupem v suvenýrech - obchod Jindra málem rozložila na prvočinitele.

S blížícím se večerem jsme se opět vydali na nedalekou cestu k NP Arches - a o tom zas někdy příště